O nymfomanii, respektive o
posedlosti sexem jsme již článek napsali, dnes bychom se rádi věnovali opačnému
tématu, tedy asexualitě. V minulosti byla asexualita spojena s určitým
společenským druhem výchovy, slušné mladé panny na sex ani nepomyslely, vnímaly
jej pouze jako manželskou povinnost k plození dětí, která by se měla jednou
za čas, a hlavně rychle odbýt. Pánové omdlévali blahem, pokud se jim podařilo
zahlédnout odhalený dámský kotníček. Doba byla jiná, mravy nebyly tolik
uvolněné. Přes mnohaletý vývoj společnosti, kdy se ze sexu a touhy již nedělá
tabu však někteří lidé mohou být ne že cudní, ale přímo pociťují odpor k jakémukoliv
fyzickému, zvlášť pak sexuálnímu kontaktu. Těmto lidem se odborně říká asexuálové.
V první řadě je potřeba si
vysvětlit, co to ta asexualita vlastně je. Definice vymezují asexualitu jako absenci
sexuální touhy či orientace, v některých případech pak obojího.
Asexuálové nemají potřebu vést sexuální život, mohou mít odpor už i k samotným
dotekům, polibkům, mazlení a jiným projevům erotické náklonnosti. Nejsou
přitahováni muži, ženami, zvířaty apod.
Někteří lidé se za asexuály sami označují, ovšem v jejich případě nejde ani tak o asexualitu, jako spíše o frigiditu, protože pociťují sexuální touhu, ale ne moc často. Asexuálové toto puzení nemají NIKDY. I když zase až tak jednoduché to není, asexuálové totiž mohou pociťovat touhu po uspokojení, nežijí v naprostém celibátu, ale své potřeby řeší masturbací. Asexuál sex s partnerem mít může, ale nechce. Takže v konečné fázi by bylo vhodnější označit asexualitu za absenci sexuální touhy po jiném člověku.
Nový druh sexuální orientace, nebo psychická porucha?
Asexualita je nejen v současnosti
značně diskutovaným tématem mezi odborníky. Jedni se přiklánějí k názoru,
že se jedná o nemoc, kterou lze vyléčit, jakmile se odstraní její příčina.
Druzí naopak prosazují, že jde o nový druh sexuální orientace. Podívejme se
tedy oběma teoriím na zoubek.
Asexualita jako psychická porucha
Budeme vycházet z názoru Stanislava
Kratochvíla, českého profesora, který se zabývá psychologií asexuality. Ten spojuje
asexualitu s utlumenou, ztracenou nebo chybějící sexuální touhou. Toto lze
najít v mezinárodní klasifikací nemocí ve spojení s odporem k sexualitě,
nedostatečným sexuálním prožíváním, neschopností dosáhnout orgasmu, či
bolestivostí pohlavního styku. Podle Kratochvílovy teorie tak nezájem o sex
provází jeden z těchto příznaků, případně je asexualita doprovodným
projevem u některých psychických onemocnění (deprese, úzkosti aj.). Pokud se
tedy lékař zaměří na odstranění příčiny, např. depresivních stavů, je zde
pravděpodobnost, že vyléčí také asexuální sklony a jedinec začne opět pociťovat
sexuální touhu.
Tuto teorii bychom mohli se značnou
dávkou nadsázky označit za podobnou snaze o léčbu homosexuality, která byla
českým psychiatrem Kurtem Freundem označena za marnou. Homosexuálům se v minulosti
v rámci „odvykací terapie“ podával apomorfin a jiné látky vyvolávající nevolnost
a zvracení. Následně jim psychiatr předkládal obrázky homosexuální tematikou. Tato
averzní terapie se však minula účinkem. Dnes již homosexualitu nechápeme jako
něco zvráceného, jako nemoc, ale jsme k ní tolerantní. Bohužel tyto názory
nepřevládají také u asexuality, zde jsou však lékaři zahnaní do kouta, protože
tak, jako u homosexuálů léčili jejich touhu po osobách stejného pohlaví, u
asexuality není v podstatě co léčit.
Asexualita jako sexuální orientace
Druhá teorie se přiklání k názoru,
že asexuálem se člověk již narodí, jen cesta k uvědomění si své orientace
je zdlouhavější. V dnešní době je normální mít sex ještě před dovršením
plnoletosti. Asexuál tedy může do jisté míry žít pohlavním životem, avšak
neprovozuje sex proto, že jej to baví, vzrušuje, ale z jakési nutnosti, respektive
touhy po tom, aby zapadl mezi vrstevníky. S přibývajícím věkem pak
přichází období prozření, přiznání si, že žádnou sexuální touhu nepociťuje a
přestane se do sexu nutit. Často nastává problém s tím, že již žije ve
vztahu, nebo má dokonce děti a manželku/manžela.
Asi nejvýraznějším znakem asexuality je fakt, že absence sexu asexuálovi nevadí. A právě kvůli tomuto se řada odborníků přiklání k názoru, že asexualita nemůže být nemocí. Pokud totiž jedinec trpí některou z psychických, resp. sexuálních poruch, je pro něj absence touhy frustrující, trápí se tím. Kdežto asexuál netrpí, ale je naopak šťastný, když sex nemusí provozovat.
Vztah s asexuálem
Život po boku asexuála není
jednoduchý. Fungovat může v podstatě pouze vztah dvou asexuálů, protože
pro normálního sexuálně aktivního člověka je vidina celoživotního celibátu nepředstavitelná.
Samozřejmě láska může vzklíčit i mezi asexuálem a hetero/homo/bisexuálem, některé
páry pak žijí ve volném vztahu, kdy se navzájem milují, ale asexuál toleruje svému
protějšku jiné sexuální partnery. Otázkou je, zda a jak dlouho takový systém může
fungovat.
Řešení?
Jak jsme již řekli, léčba asexuality,
jakožto orientace není možná. V tomto případě je tedy jediným řešením přijmout
svou orientaci se vším všudy a přizpůsobit jí styl svého života. Pokud si
myslíte, že právě vy jste asexuálem, ale tato skutečnost je pro vás velmi
stresující, vyhledejte pomoc psychologa. Ten s vámi probere do hloubky
vaše pocity, zaměří se na odhalení toho, zda příčinou není nějaké psychické
strádání apod.
Zadéjte Váš kometář.