Znásilnění je jedním z nejvíce traumatizujících zážitků, které mohou ženu potkat. Ačkoli se ve své podstatě jedná o fyzický útok, psychické dopady nejsou zanedbatelné, často přetrvávají celý život a odráží se na kvalitě života, a to nejen po stránce budování partnerských vztahů.
Přestože jde o častý problém, bývá i dnes
společností spíše tabuizován a setkáváme se také s řadou mylných a nepravdivých domněnek.
V dnešním článku se zaměříme na řadu otázek, které kolem znásilnění kolují
a také se pokusíme vyvrátit nejčastější mýty spojené s tímto tématem.
Co znamená pojem znásilnění?
V první řadě je potřeba odlišit dva různé pojmy – znásilnění a sexuální zneužívání. Sexuální zneužívání probíhá většinou v oběti známém prostředí (nejčastěji doma), má opakující se charakter a oběť není schopná se bránit. Oproti tomu znásilnění je definováno jako druh sexuálního násilí, které spočívá ve vynucení si pohlavního styku či jiné sexuální aktivity proti vůli zneužité oběti.
Z toho vyplývá, že znásilnění je útokem z vnějšího světa, často spojený s brutalitou, přičemž oběť se snaží bránit. Zde se však setkáváme s jedním z mýtů, kterými je znásilnění opředeno, protože tato definice hovoří o násilníkovi jako o cizí osobě. K tomuto se však dostaneme v průběhu článku.
Termín znásilnění se používá až od roku 1950, do té doby se znásilnění označovalo jako násilné smilstvo, a naprosto vylučovalo možnost násilného vynucování pohlavního styku na manželce. Ještě nedávno se pak za znásilnění považoval pouze vynucený pohlavní styk na ženě, s výjimkou orálního či análního sexu. Od roku 2001 jsou však v rámci České republiky jako trestní čin znásilnění chápány všechny sexuální praktiky bez omezení pohlaví – tedy nemusí jít jen o heterosexuální styk. Ke znásilnění můžeme podle skutkové podstaty tohoto činu přiřadit také jakýkoliv sexuální styk (i dobrovolný) s nezletilým.
Víte, že…?
Přestože se jedná o velmi častý násilný čin, jsou v České republice podle
statistik denně nahlášeny jen asi 2 případy, více než 90 % případů hlášeno není
vůbec.
Se znásilněním se během života setká zhruba 25 % žen, některé i opakovaně.
Samotnou kapitolou je pak znásilnění v rámci partnerských či rodinných
vztahů, zde statistiky hovoří o 97 % případů, které nejsou obětí nahlášeny.
Víte, že…?
Přestože se jedná o velmi častý násilný čin, jsou v České republice podle
statistik denně nahlášeny jen asi 2 případy, více než 90 % případů hlášeno není
vůbec.
Se znásilněním se během života setká zhruba 25 % žen, některé i opakovaně.
Samotnou kapitolou je pak znásilnění v rámci partnerských či rodinných
vztahů, zde statistiky hovoří o 97 % případů, které nejsou obětí nahlášeny.
Příčiny znásilnění: Motiv útočníka
Přesné příčiny, proč dochází ke
znásilnění nejsou známy. Odborníci se shodují v tom, že pachatele často
vede k tomuto činu hněv, touha po moci, sadistické sklony,
touha po sexuálním uspokojení, různé psychické problémy…
Světová zdravotnická organizace rozdělila hlavní faktory, které vedou ke znásilnění do 3 skupin:
1. pachatele motivuje víra v rodinnou čest a sexuální čistotu
2. Ideologie mužského sexuálního oprávnění
3. Nízké právní sankce za
sexuální násilí
Odhalení skutečných důvodů, které
útočníka motivují je však závislé na posouzení jeho celkové osobnosti, zda se
potýká se závislostí na sexu, psychickými problémy apod.
Nejčastější mýty okolo znásilnění:
Útočníkem je vždy neznámá osoba.
Velmi rozšířený mýtus, avšak ve skutečnosti je až 90 % útočníků
pro oběť známých – partner, soused, kolega z práce. Alarmující jsou
statistiky v případech znásilnění partnerem či manželem. Zde je však tenká
hranice mezi nevyžádaným sexem a znásilněním, avšak všeobecně platí, že žena má
právo nakládat se svým tělem podle své svobodné vůle a nesmí být do ničeho
nucena, a to ani ze strany partnera.
Útočníkovi jde pouze o sex.
Ačkoli
je znásilnění formou sexuálního násilí, nejde pachateli většinou o sex, ale o
ukojení sadistických potřeb, získání pocitu nadřazenosti a moci. Pohlavní styk
je pak prostředkem, jak svou oběť co nejvíce pokořit a zranit fyzicky i
psychicky.
Ženy znásilnění zbytečně
dramatizují.
I v dnešní době má mnoho lidí sklon znásilnění
bagatelizovat, často se setkáváme s názory, že by mělo být chápáno jako nevydařený
pohlavní styk, na který se postupem času zapomene. Opak je pravdou, oběť
znásilnění se může sebevíc snažit tento traumatizující zážitek vytěsnit, avšak
důsledky jsou dalekosáhlé.
Znásilněním je zasaženo jen
tělo.
Podíváme-li se blíže na průběh znásilnění, můžeme jej rozdělit na
pomyslné dvě fáze. V první fázi vynakládá oběť maximální odpor, brání se.
Druhou fázi pak můžeme označit jako odevzdání se, podrobení. Ženy
v různých článcích popisují, že v momentě, kdy pochopily, že se
útočníkovi neubrání, jako by se odpoutaly od svého těla – respektive jejich
mysl se oddělila od těla. To v budoucnu vede k negativnímu nazírání
na své tělo, nenávidí jej, protože ho chápou jako příčinu prožité bolesti.
Znásilnění je spontánním činem.
Ve většině případů je však znásilnění dopředu plánované a
promyšlené.
Důsledky znásilnění
Znásilnění je spojeno
s celou řadou pocitů. Po samotném aktu se dostavuje strach, stud, panika, pocity viny
a zhnusení. Pro oběti tohoto trestného činu nejsou ojedinělé deprese, prožité trauma se může rozvinout až
v posttraumatickou stresovou poruchu. Po fyzické stránce je zde riziko
nákazy sexuálně přenosnou nemocí či těhotenství. Pokud se
oběť nedokáže s traumatem správně vyrovnat, může se v krajním případě
uchýlit až k pokusu o sebevraždu.
Existuje prevence?
Podstatným krokem v prevenci
znásilnění je připustit si, že i vy se můžete stát obětí násilníka. Proto se
všeobecně doporučuje vyhýbat se neosvětleným a opuštěným místům, naučit
se základům sebeobrany, nosit pepřový sprej. Možnou prevencí je pak
také křik
či útěk, pokud se cítíte ohroženi.
Jak se vyrovnat se znásilněním?
Jestliže jste se stali obětí
znásilnění, je namístě celou situaci oznámit na policii, mj. vám
bude poskytnuta prvotní zdravotní péče po útoku a následně doporučen vhodný
psycholog. Vaše spolupráce s policií může vést k brzkému dopadení
pachatele, čímž se eliminují další případné oběti, které by mohl mít na
svědomí. Mnoho žen se tomuto kroku vyhýbá, zejména proto, že se stydí a bojí
vypovídat, cokoli si připomínat apod. Dalším důvodem pro ženy může být to, že
policisty jsou převážně muži, avšak nebojte se, v rámci vyšetřování máte
právo, abyste jednala s policistkou.
Podstatným krokem je odhodlat se někomu svěřit. Oběti znásilnění často nemají odvahu o znásilnění mluvit, cítí se poníženě. Pravdou však zůstává, že jakmile se odhodláte o tomto traumatu mluvit, uleví se vám. Můžete se svěřit někomu blízkému, případně využít Linku důvěry, Bílý kruh bezpečí aj. Určitě se vyplatí neopomíjet pomoc psychologa. Ten vám nejlépe pomůže vyrovnat se s následky prožitého traumatu, získat ztracenou sebedůvěru, mít opět ráda své tělo a mnoho dalšího dle vašich individuálních potřeb.
Zadéjte Váš kometář.