Nedávno jsem byla s manželem na pohotovosti, protože ho strašně bolel zub. Tvář měl celou nateklou, léky od bolesti nezabíraly, ale to nebyl ten největší problém. Na ten jsem narazila v momentě, kdy jsme stáli před dveřmi čekárny, manžel najednou celý zbledl, rozklepal se a vypadalo to, že omdlí. On se totiž nekontrolovatelně bojí zubaře, až tak moc, že by byl schopný bolest snášet i několik dní, možná i týdnů, jen aby k němu nemusel. A to mě přivedlo k zamyšlení, proč se lidé těch doktorů tolik bojí, někdy natolik, že jsou ochotni obětovat své zdraví.
Kde se ten strach bere?
Nasnadě je tvrzení, že za strach
z doktorů, ať už je to praktik, zubař nebo jiný specialista, může nějaký špatný zážitek z dětství. Jenže až tak jednoduché to není, vlastně je to hodně
komplikované. Samozřejmě pokud jako dítě strávíte podstatnou část života v nemocnicích
nebo běháním po doktorech, sestřička vám špatně píchne injekci, doktor provede
nepříjemný zákrok apod. budete na to do smrti vzpomínat, a to rozhodně ne v dobrém.
Ale co ti, kteří žádný takový zážitek neměli, a přece se doktorů bojí? Kde se bere
jejich strach? Proč se bojí?
Na vině (ač se to možná zdá
absurdní) může být výchova. Přísní rodiče, kteří své dítě vedli k uctívání
autorit, se značně podepsali na jejich vnímání světa. Lékaře, od pradávna oslavovaného
pro svou schopnost léčit tělo a všemožné neduhy, pak tyto děti začnou vnímat
jako mocnou autoritu, jako někoho, kdo nad nimi může získat absolutní moc.
Nebojí se ani tak jeho jakožto člověka, ale jeho pozice ve světě, toho, že oni
sami nad sebou ztratí kontrolu a převezme ji někdo jiný. Dalším příkladem výchovy,
která se negativně podepisuje na vztahu k lékaři je puritánství. Děti,
jenž nemají kladný vztah k intimitě a svému tělu, žijí v područí přísných
morálních zásad se obávají toho, že jim lékař jejich intimní zónu naruší. Opět
strach zde nesouvisí s lékařem jakožto člověkem, ale s tím, co
provádí. Stačí pak věta „Odložte si, poslechneme si srdíčko“ a člověku
se udělá mdlo.
Dalším faktorem, který přiživuje strach z návštěvy lékaře je nejistota. Jednoduše nevíte, co vás při vyšetření čeká, jestli to bude bolet, bude to rychlé nebo zdlouhavé, účinné nebo ne…? S tím úzce souvisí dnešní přeinformovanost lidí. Hledání příznaků nemocí na internetu, diskuze typu „Má někdo něco podobného, co to může být a co s tím?“ atd. atd. Aniž bychom vystudovali medicínu, máme pocit, že se léčit zvládneme sami. A tak to zkoušíme, a zkoušíme, až je pozdě a bolestivý zákrok nás nemine. Dejte si do šejkru poučky tisíce lidí, kteří prožili „to samé“, varování od těch, kteří si nastudovali všemožné nežádoucí účinky léků, očkování a rizikovost vyšetření, informace z domácích lékařů, babské rady a vaše neduhy, zatřeste a vypijte... Trochu lektvar hrůzy už jen od pohledu, nemyslíte?
Syndrom bílého pláště
Ve spojení se strachem z lékařů je toto asi jeden z nejužívanějších pojmů. Málokdo však přesně ví, co se pod ním skrývá, a tak za něj schovávají všechny své strachy a obavy. Syndrom bílého pláště je však problémem specifickým, zejména svými projevy, respektive jedním – zvýšením krevního tlaku, které se projeví při návštěvě jednoho, více nebo všech lékařů. Záleží na tom, jaké pocity úzkosti ve vás daný „lékař“ vyvolává. Syndrom bílého pláště je o to víc komplikovaný skutečností, že je lékaři špatně diagnostikován jako hypertenze a člověk tak podstoupí léčbu, která není potřeba. A to může opět posílit jeho strach z lékařů. Je tedy potřeba zjistit, do jaké míry souvisí vysoký krevní tlak s návštěvou ordinace. Nejjednodušším řešením je měření tlaku doma, ve známém prostředí, mimo ordinaci a tyto naměřené hodnoty porovnávat s těmi u lékaře. Významným krokem je také sdílení obav s lékařem. Mnoho lidí s vidinou doktorské autority svůj strach uzavírá do sebe, nemluví o něm, a ten pak sílí a roste. Pokud budete o svých pocitech mluvit, sníží se vaše úzkost.
Jak se zbavit strachu z doktorů?
Nejprve je potřeba zjistit, co v nás
strach vyvolává – bojíme se lékaře jako člověka, zákroku, bolesti nebo neznáma?
Rostou naše obavy úměrně všem hrůzostrašným případům, o kterých jsme se dočetli
na internetu? Co před a při návštěvě lékaře prožíváme?
Lidská psychika má úžasnou
schopnost sugesce, znáte ten pocit, když přijde vaše dítě ze školky s tím,
že se jim tam rozmohli vši a vy se začnete bezmyšlenkovitě škrábat ve vlasech?
Stejně to funguje i v případě, když si někde přečteme určitou informaci
vícekrát, najednou začneme pociťovat příznaky a bojíme se, na jednu stranu
toho, že jsme vážně nemocní, na druhou pak vyhledat lékaře.
Zkuste se soustředit výhradně na pocit, který ve vás daný podnět vyvolá a potlačit ho, ne násilím, ale pozvolna. Jakmile si uvědomíte jádro problému, je snazší zaměřit pozornost jinam. No, respektive se to dá naučit. Nejlépe pod vedením zkušeného psychologa, protože ten dokáže nezaujatě vaše prožitky posoudit a nalézt v nich smysl, který vám může unikat. Přístup psychologa ke klientovi musí být velmi individuální, terapie probíhá pomalu, není potřeba dělat velké skoky, ale umět zvládnout malé krůčky. Pro někoho je pokrokem už jen to, že se dokáže objednat na vyšetření bez toho, aniž by prožíval jakékoliv negativní emoce. Někdy stačí, aby vás v prvních chvílích doprovázel k lékaři někdo známý, odvedl vaši pozornost, odměnil za snahu. Do ničeho se však klient nesmí nutit, jako u všeho i zde platí, že změnu musí chtít především on sám.
Zadéjte Váš kometář.