Spoustě
lidí může připadat zvláštní, že by ženy po plánované interrupci mohly být
smutné. Vždyť se pro zákrok přece samy rozhodly. Takže logicky by se jim mělo
spíše ulevit…
Martina (19): Neměla jsem zrovna
jednoduché dětství, vyrůstala jsem se čtyřmi sourozenci, táta byl od rána do
večera v práci a máma na nás nestačila. Od 12 jsem se začala poflakovat po
ulici, našla si partu, která byla vše, jen ne svatá. Ve 14 jsem utekla
z domova s „láskou svého života“. No zas tak velká láska to očividně
nebyla, protože při prvním problému vzal nohy na ramena. Ano, otěhotněla jsem.
Bez střechy nad hlavou, bez peněz, jistoty… Do tohohle jsem nechtěla přivést
své dítě. Kupodivu mi pomohla nejstarší sestra, která mě vzala ke svému
gynekologovi a domluvila mi potrat. Možná jsem si myslela, že se vše vrátí do
starých kolejí, ale nestalo se. I když jsem svoje miminko neviděla
v podstatě ani na ultrazvuku, když bylo po všem, cítila jsem hroznou
prázdnotu. A nikdo mě nechápal…
Alena (48): Mám už tři děti a
v 45 letech jsem neplánovaně otěhotněla počtvrté. S manželem jsme se
i přes náš věk na miminko těšili. Měla jsem strach, jestli všechno zvládnu, ale
mé děti i rodina mě opravdu podporovali. Nebudu tvrdit, že by vše šlo hladce,
měla jsem od začátku různé komplikace a rizikové těhotenství. Jenže rána přišla
v okamžiku, kdy jsem za sebou měla genetické vyšetření. Lékaři mi
oznámili, že miminko bude s největší pravděpodobností postižené. Doporučili
mi potrat. Bylo to náročné rozhodování, manžel mi potrat rozmlouval, že to
určitě zvládneme. Ale já jsem se rozhodla jinak. Nechtěla jsem přivést na svět
dítě, které to bude mít od začátku takhle těžké, které možná ani nebude žít,
ale spíš přežívat. A kdo by se o něj postaral, až bych tu pro něj jednou
nebyla? A tak jsem podstoupila plánovanou interrupci. V hloubi duše vím,
že jsem udělala správně, ale do smrti ve mně nejspíš bude hlodat červíček
pochybností, co kdybych to tenkrát udělala jinak…
(Ne)dobrovolný
potrat a jak ho zvládnout?
Ať
už se žena rozhodne pro potrat z jakéhokoliv důvodu, vždy je za tím nějaká
okolnost, něco, co ji k tomuto rozhodnutí „donutí“. S odstupem můžeme
tedy říct, že interrupce je vše, jen ne akt svobodné vůle. Ženy jsou pod
obrovským tlakem, jsou zoufalé a nevidí jinou možnost, jak situaci vyřešit. A
jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Před
potratem se pak žena snaží všemožně své rozhodnutí obhájit, a to zejména před
sebou samotnou. Pořád dokola si opakuje, že to tak bude lepší, připomíná si
důvody, proč se k potratu rozhodla. Lékaři ji ujišťují, že se není čeho
bát, že jde o rutinní zákrok, který ji nijak neohrozí. Nejspíš ji ještě na sále
proběhnou hlavou poslední pochybnosti. Jenže pak už je konec. A pocit úlevy,
který čekala? Ten se nějak ne a ne dostavit.
Místo
toho se objeví obrovský pocit viny, smutek, deprese,
panika či úzkost.
Některé ženy se snaží celý „zážitek“ vytěsnit z paměti, jiné si jej
opakují stále dokola. Jedny mají obrovský strach z neplodnosti a paradoxně
se u nich projeví nutkavá touha co nejdříve znovu otěhotnět. K tomu všemu
nedokáží přestat truchlit a plakat. Okolí je mnohdy nechápe, protože se přece
samy rozhodly miminka vzdát.
Bohužel
neexistuje žádný univerzální návod, jak se s potratem vyrovnat. Většinou
to chce prostě čas a dopřát si prostor na truchlení. Jindy se však ani postupem
času žena nedokáže zbavit svého špatného psychického rozpoložení, v tomto případě
je nutné se mít na pozoru, protože deprese a úzkosti z potratu mohou velmi
rychle přerůst v závažný problém – postinterrupční syndrom.
Pro
ženu je po potratu důležité mluvit o svých pocitech, ať už s partnerem,
rodinou, přáteli. Ti by měli mít pochopení pro vaše rozhodnutí i pro to, co
cítíte. Bohužel často tomu tak není, okolí má spíše snahu pocity viny
bagatelizovat, odkazovat se na to, že žena má přece to, co chtěla.
Máte za sebou interrupci a vaše okolí vás nechápe? Máte pochybnosti, zda jste se rozhodla správně? Obviňujete sebe, nebo své okolí? Nedaří se vám zvládnout vaše nálady?
Doporučujeme promluvit si s některým z našich psychologů. Jsou to
nezaujatí odborníci, kteří vás vyslechnou a rozhodně vás nebudou soudit. Právě
psycholog se bude snažit pochopit vaše rozhodnutí a v konečném důsledku
společně zapracujete na odstranění pocitu viny tak, abyste se dokázala s potratem
vyrovnat.
Právě jste četli článek: Plánovaný
potrat: Když se místo úlevy dostaví výčitky a lítost
Zadéjte Váš kometář.
Zdravím, potrat ani těhotenství jsem ne prodělala, přesto mě okolí obvinilo že jsem zamlčela těhotenství a šla na potrat. Nikdy jsem těhotná nebyla, nebrala antikoncepci ani neměla styk s mužem. Sex jsem praktikovala jen s vybrátorem. Jenže vysvětlovat nemá smysl.
Zdravím, potrat ani těhotenství jsem ne prodělala, přesto mě okolí obvinilo že jsem zamlčela těhotenství a šla na potrat. Nikdy jsem těhotná nebyla, nebrala antikoncepci ani neměla styk s mužem. Sex jsem praktikovala jen s vybrátorem. Jenže vysvětlovat nemá smysl.
Dobrý den trpím úzkostí ale sama nevím strávím se hlavně v práci když ni někdo něco řekne reaguji šíleně a zacni staráme plakat u 2 hod než to zeme spadne dneska sem prožila nespravedlnost nekontrolujise ani při hovorů s vedoucím strastne me to vsecko voly trpim tím i dalsimi věcmi nesnesu když mi někdo něco sparnohk řekne nevydržím to prostě v sobje vsechni emoce viplavpu na povrch a pak už rwahiji šíleně dokážu říct pravdu do očí a dokážu se hádat za vše i za maličkost vše mi vadí nechápu se samá nebila sem taková a trapim se stim pořád bojím se jít do práce dívám.se na lidy stim že oni se dovajo name a vysmívají se mi už nevon co dál že všeho mám trauma neví neví coto semnou vůbec je poraďte mi moc děkuji
Dobrý den, Kateřino, určitě si o tom promluvte s psychologem. Doporučení na vhodného psychologa z našeho týmu jsme Vám poslali na email
Dobrý den, Julie, na emailu budete mít zprávu s doporučením vhodného psychologa. Ten si s vámi o všem promluví a poskytne vám cenné rady a návrhy řešení.