Válka na Ukrajině nás několik posledních týdnů nenechává klidnými. S vývojem válečného konfliktu se značně proměňuje i společnost. Zprvu všechny zasáhla velká míra solidarity, pořádaly se různé humanitární i peněžní sbírky. Poté přišla první vlna uprchlíků, bylo potřeba zajistit ubytování, stravu a další pomoc. Nyní se společnost snaží především o to, aby uprchlíkům co nejvíce usnadnila začlenění se do českého systému. Ať už je to formou různých pracovních příležitostí, asistenty pro ukrajinské děti na školách apod.
Všichni pociťujeme strach a
úzkost. Jsme z celé situace frustrovaní a chceme, aby to co nejdříve
skončilo. A co teprve ti, kteří v podstatě uprchli z první linie.
Byli svědky ničení, zabíjení, museli opustit své domovy, místo, kde vyrůstali,
pracovali, kde mají rodinu. Ženy se s dětmi vydaly na dlouhou cestu do bezpečí,
bez manžela, který musel zůstat a bránit svou vlast. Bez jistoty, že se budou
mít kam vrátit. Často bez financí, jen s tím, co si stihli sbalit do
batohu, igelitky…