„Mamíííí, chci
zvířátko!“ Věta, při které se
nejednomu rodiči zježí vlasy na hlavě. Pokud nepatříte vyloženě
k milovníkům zvířat, může být pro vás přítomnost psa, kočky nebo jiného
mazlíčka v domě nepředstavitelná. Než vyřknete konečné rozhodnutí, vždy si
dobře srovnejte všechna pro a proti, promyslete detaily. Uvědomte si, že zvíře
není jen nějaká věc, že potřebuje každodenní péči, proto si dobře rozmyslete,
zda mu ji budete moci poskytnout. Při rozhodování vám může pomoci i fakt, že
domácí mazlíčci mají dobrý vliv na psychiku a celkový vývoj dítěte.
Děti mají ke zvířatům
odmala vrozené sympatie, první slova, která se naučí, jsou zvuky zvířat,
nejoblíbenějšími hračkami bývají zvířecí plyšáci atd. Tento pozitivní vztah
bychom v dětech měli od útlého věku podporovat, negativní postoje
přejímají totiž od nás dospělých a přenáší si je do všech vztahů, a to i
v dospělosti.
O přínosu zvířat na
psychiku dětí se přesvědčil v 70. letech minulého století americký
psychiatr B. Levinson, který je začal využívat jako součást terapie
s osvědčenými výsledky. Jakmile si dítě vytvořilo pozitivní vztah se
zvířetem (nejčastěji psem), umělo si snáze najít cestu k terapeutovi a
posléze k ostatním lidem. Léty ověřená je také terapie s využitím
domácích zvířat (jinak též zooterapie/animoterapie) u dětí s poruchou
smyslů, autismem apod. Zvíře je dítětem vnímáno jako jakási opora, tvor, který
je nikdy a za nic neodsoudí. Dítě si s domácím mazlíčkem vytvoří silné
pouto, které je založeno na bezpodmínečné lásce.
Pozitivní přínosy domácího mazlíčka na vývoj a psychiku dítěte
1. Rozvoj citové složky
dítěte – pokud dítě odmalička vyrůstá v domácnosti s nějakým mazlíčkem,
vytvoří si k němu většinou silné pouto, které se léty prohlubuje a
rozvíjí.
2. Učení se zodpovědnosti –
domácí mazlíček vyžaduje každodenní péči. Dítě je takto od útlého věku vedeno
k zodpovědnosti, nejprve mu s péčí o mazlíčka pomáhají rodiče,
později přebírá tuto starost samo.
3. Ohleduplnost
k potřebám druhých – dítě, které má doma nějaké zvířátko je vedeno k tomu, že se mu nesmí
ubližovat apod.
4. Prevence stresu – dítě se učí trpělivosti, domácí mazlíček je mu vrbou,
které se může s čímkoliv svěřit apod.
Vývoj vztahu mezi dítětem a zvířetem
Batole:
Zvířátka (zejména ta
chlupatá – pejsci, kočky) jsou pro batole „nástrojem“ k tulení. Malé děti
je však v tomto věku potřeba opravdu dobře hlídat, protože ještě neumí
rozlišit hranice mezi hrou a ubližováním. Často se stává, že batole zvířátku
nepřiměřeně ubližuje, a to se pak může vůči němu stát agresivním.
Předškolák:
Zvíře je chápáno jako
kamarád, avšak dítě dosud není schopno přijmout za něj plnou zodpovědnost.
Samozřejmě s určitými dílčími úkoly by dítě mělo pomáhat – naplnit misku,
vodit psa na procházce…
Mladší školní věk (do 11 let):
Dítě se již zvládne o
domácího mazlíčka samo postarat, dokáže odlišit jeho potřeby od svých, vcítit
se do něj.
Puberta:
V pubertě dosahuje
vztah mezi dítětem a jeho mazlíčkem maxima. Zvíře je vnímáno jako jediný tvor,
který nemá potřebu nic hodnotit a kritizovat. Do určité míry zvyšuje zvíře
dítěti jeho společenskou prestiž mezi vrstevníky, učí ho respektu vůči
ostatním…
Neexistuje přesná odpověď na otázku, kdy je nejlepší dítěti domácího mazlíčka pořídit. Vždy však myslete na to, že budete i vy muset přijmout značnou část zodpovědnosti za nového člena rodiny. Pokud si nejste s čímkoliv jistí, dítě je vůči domácímu zvířátku nepřiměřeně agresivní, nebo se zajímáte o možnost terapie se zvířaty, obraťte se o radu k psychologovi. Ten s vámi probere případná pro a proti, zjistí příčinu neadekvátního chování dítěte apod.
Zadéjte Váš kometář.